Crufts 2012

Crufts 2012 aneb cesta za úspěchem

  Celý tenhle nápad se vlastně zrodil už v okamžiku, kdy jsme se o existenci téhle výstavy dozvěděli. Je to výstava plná samých NEJ a my přece máme plemeno, které z ostrovů pochází, takže musíme na ostrovech i nějakou tu výstavu absolvovat a když už se tam pojede, tak to bude právě ta nej. 

  Hned v naší první výstavní sezoně se nám ale nepodařilo získat žádnou kvalifikaci a celý nápad s touhle cestou tak nějak upadl v zapomnění. O rok později se nápad vynořil  znovu v okamžiku, kdy jsme na výstavě od anglického rozhodčího už kvalifikaci získali a konečně jsme měli možnost psa přihlásit. Během toho roku se ovšem stalo hodně věcí, včetně toho, že do naší smečky přišel další pes a přece ho nenecháme doma. Kde ale získat kvalifikaci pro dalšího psa? Prošli jsme výstavní kalendář a volba padla na výstavu v Tullnu a my vlastně vše vsadili na jedinou kartu. No co, v nejhorším pojedeme jen s jedním psem a druhý těch pár dní přečká někde u babičky :o). Mezitím jsme začali zjišťovat, co všechno vlastně potřebujeme vyřídit a jaké podmínky je potřeba splnit a musím přiznat, že byly okamžiky, kdy jsem to chtěl vzdát. Vetrinární podmínky na první pohled vypadají, že snad ani není možné je splnit, navíc u tak mladého psa po prvním očkování bude jistě problém s hladinou protilátek. S dostatečným předstihem jsme navštívili veterináře, abychom získali potřebné informace a cenné rady. Mezi tím jsme žhavili počítače a šťourali všude, kde byla sebemenší zmínka o výstavě a myslím, že Google už heslo "Crufts" začal snad i nenávidět. Postupně jsme začali získávat ucelenou představu všech potřebných úkonů a začali sestavovat časový harmonogram, přesně podle požadavků anglické strany a také jsme dostávali dost ucelenou představu o celkovém účtu, za takovou srandu. Čas pomalu utíkal a když nám kamarádka Iva napsala, že ještě s pár přáteli plánují také cestu, včetně vystavování jednoho psa, nápad na spolujízdu byl rázem na světě. Díky tomu jsme získali další možnost konzultací a rad, a také jsme získali kontakty na lidi, kteří už za kanálem vystavovali a mohli nám předat bezprostřední informace.

  Jako první přišly na řadu krevní testy, nechali jsme si udělat odběry a doufali, že hladina protilátek bude u obou psů dostatečná, hlavně u našeho benjamínka. Asi čtrnáct dní po odběrech zase prolézám internet a hledám další a další informace, když v tom narazím na oficiální zprávu, kde se píše, že od ledna 2012 dojde k úpravě požadavků pro vstup na anglické území a krevní testy nebudou pro psy z EU už vyžadovány, také se výrazně změní další potřebné úkony, hlavně z hlediska potřebných lhůt. Myslel jsem, že to se mnou sekne a hned začal pátrat po nějaké obdobné informaci u nás, hlavně na ČMKU nebo na stránkách Státní veterinární správy, ale kde nic, tu nic. Nicméně to byla zpráva oficiální, tak nebyl důvod jí nevěřit. Následoval proto telefonát na veterinu a pokus o zrušení testů a tím uspoření nějakých korunek, ovšem bylo už pozdě. Jediná jistota alespoň byla v tom, že i kdyby nedopadly testy dobře, i tak můžou jet oba psi. U testů bylo potřeba dodržet půlroční lhůtu před vstupem na území a asi dva týdny po vypršení možnosti tuto lhůtu dodržet se najednou všude objevila oficiální česká zpráva o zjednodušení požadavků.... My se mezitím soustředili na výstavní klání, kde jsme tak nutně potřebovali uspět, což se nám naštěstí povedlo a my konečně mohli naplno a v klidu začít plánovat vše na ostro. Zde ještě doplním, že krevní testy dopadly dobře a my si je nechali zapsat do očkováků, jen pro jistotu...  Vytvořili jsme si cestovní plán, přibližný časový rozvrh a vrhli jsme se na řešení dalších položek na seznamu. Vyhledali jsme si nějaké možnosti ubytování a také zjistili spojení trajektu a případně Eurotunelu, podle našich požadavků. Při čtení cenové nabídky na přepravu tunelem jsem prohlásil, že radši kanál přeplavu, než bych jim zaplatil takovou sumu. Naštěstí trajekt vycházel téměř o polovinu méně, hlavně díky včasné rezervaci a po nezbytném schválení všech účastníků byl rezervován a zaplacen. A stejně tak ubytování v Birminghamu se zdálo dobré, jak vybavením a polohou, tak i cenou, takže jsme ho také objednali a uhradili. Další na řadě byla  registrace v anglickém kennel clubu, číslo ATC. Všechno je dostupné on-line, takže žádné velké složitosti, žádost jsme vyplnili a odeslali, hned provedli pomocí karty platbu a čekali, kdy přijde potřebné číslo. Během 14 dnů číslo dorazilo, ovšem jen pro jednoho psa. Vzhledem k tomu, že známe naší poštu, čekali jsme ještě týden, jestli přece jen nenabrala obálka někde cestou zpoždění, ale nic. Následovala komunikace pomocí emailu, byli jsme ujištěni, že číslo opravdu odeslali, takže jsme navštívili i poštovní pobočku, ale někde za stůl obálka prý opravdu nezapadla. Znovu jsme žhavili email, naštěstí anglická strana bez problémů a průtahů komunikovala a číslo odeslali znovu. Po dalších 14 dnech marného čekání jsme znovu psali do Anglie, že číslo opět nedošlo a absolvovali stejné kolečko návštěv a emailů, jako předtím. Opět kde nic tu nic, číslo tedy znovu odesláno a sláva, během 10 dnů už skutečně přišlo. To už ale běžela možnost přihlášení psů na výstavu a uzávěrka se čím dál více blížila, což nás, vzhledem k anabázi s číslem ATC, začínalo znervózňovat. Takže hned po obdržení jsme provedli registraci na stránkách obsluhujících přihlášky a vyplnili všechny nutné údaje a kolonky, objednali jsme si rovnou parkování a nějaké vstupenky pro další účastníky zájezdu a opět vše zaplatili kartou. Také jsme dohledali potřebné ubytování ve francouzském přístavu, bylo to za minutu dvanáct, měli už jen poslední místa. Konec roku se rychle blížil a s ním i vánoční hysterie, takže pro ten letošní rok už není co dál řešit.

  Nový rok se nesl už jen ve znamení dopilovávání detailů a upřesnění plánů a netrpělivě se čekalo na termín odjezdu. Ještě nezbytná poslední návštěva u veterináře, prohlédnutí a doplnění všech potřebných údajů, zapsání a dolepení všech možných známek, zabalit věci, hlavně všechny možné papíry, také vstupenky na výstavu, které dorazily 14 dní před výstavou samotnou a můžeme vyrazit. Celé toto období se neslo v duchu větších či menších žertů o našem umístění, kterému nikdo asi ani nevěřil, přesto já jsem alespoň v koutku duše pořád věřil, že alespoň nějaký malinký, třeba jen dílčí úspěch by se snad mohl podařit...

  Holky přijely den před odjezdem pozdě odpoledne, po menším bloudění a navádění po telefonu nakonec dorazily k nám, ráno budeme brzy vyrážet, proto budou u nás nocovat. Něco jsme pojedli a klábosili až do pozdní noci, takže já, jako hlavní řidič, jsem byl před cestou vskutku odpočatý, ještě že díky své práci jsem trénovaný a málo spánku mi tolik nevadí.

  Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili ještě za tmy směr Praha, kde jsme nabírali posledního účastníka tohohle výletu. Jelo nás celkem šest, já jako jediný chlap, což mi nepřipadalo nijak zvláštní až do doby, kdy mi v přístavu anglický úředník k tomuto gratuloval, pět bab a tři psi. Cesta utíkala celkem dobře, jeli jsme na Rozvadov a potom dále na Norimberk, Frankfurt, Koln, Aachen a potom dále na Brusel a do našeho cíle, do Dunkirku. U nás bylo ráno celkem sychravo a místy padal sníh, během dne se ale počasí umoudřilo a jak přibývaly kilometry na tachometru, měnilo se postupně k lepšímu i počasí. Zhruba po každých 2 - 3 hodinách jsme dělali pauzy, hlavně kvůli psům a v podvečer jsme zdárně dorazily do přístavního města a celkem bez větších problémů našli náš hotel. Původní obava o rezervace přes prostředníka se rychle rozplynula, věděli o nás a vše proběhlo bez problémů. Nezbývalo, než vybalit věci z auta a ubytovat se, všichni byly po dlouhé cestě celkem unavení, takže jsme si dali jen krátkou procházku na protažení kostry, každý se stejně těšil do sprchy a postele. Hotel Premiere Classe patří do celoplošné sítě levných hotelů poskytující základní služby za příznivé ceny. Pokojík je malinký, stejně tak koupelna se sprchou, ale vše je čisté, pohodlné a nechybí ani televize.

  V pátek ráno jsme měli rezervovaný trajekt na osmou hodinu, takž jsme vyráželi z hotelu kolem půl sedmé, abychom tam na sedmou byli a měli dost času na potřebné procedury kolem nalodění.  Hned u prvního okénka nás ovšem úředník úplně zmrazil, protože jak se ukázalo, pet pass je pro ně stejně úřední doklad jako náš vlastní pas a vše musí být správně zapsáno a potvrzeno, takže absence času odčervení ve správné kolonce byl nepřekonatelný problém a byli jsme odkázáni na místního veterináře. Co se dá dělat, loď nestihneme, budeme muset počkat na další, pokud zdárně vyřídíme potřebné věci, jakákoliv diskuze prostě není přípustná a vlastně je ani nezajímá přesné znění platného nařízení, kde o hodině není ani slovo. On ale rozhoduje o vpuštění na území jiného státu a on je tu pánem. Dostali jsme kopii nějaké mapky a jeli jsme hledat onoho veterináře, musím říct, že jsme nebyli jediní a nejspíš nejen v tomhle dni. 

  Veterinář nám kromě zápisu času odčervení sdělil, že nemáme ani správně zapsané datum platnosti očkování proti vzteklině a že po nás chce potvrzení od našeho veterináře, že je očkování platné, kdy a jakou látkou očkoval a vše aby potvrdil razítkem. Samozřejmě podmínka prakticky nesplnitelná, protože kde budeme nahánět našeho doktora, který má ordinaci jen odpoledne a dopoledne jezdí po svých klientech. S obavou tedy zvedám telefon a dovolávám se až na třetí pokus, možná trochu zmatečně vysvětluji jejich požadavek, který moc nechápeme my a vlastně ani doktor. Přes tuhle komplikaci máme ovšem obrovské štěstí, protože pan doktor zrovna sedí v ordinaci a každou chvilku se chystá na odjezd na prodloužený víkend. Nakonec jsme se domluvili a pochopili a slibuje mi poslat potřebný papír faxem, který během pěti minut začne chrlit jejich přístroj v recepci. Zatím co já telefonuji, holky se snaží uvnitř domluvit co a jak, jde přeci jen o zápis ve špatné kolonce, jinak je vše v pořádku a vše v platnosti, dojde i na důraznější výměnu názorů, ale papír je pro ně prostě svatý. Takže až na základě faxu nám vše správně doplňují, přidají nezbytná razítka, inkasují požadovanou sumu a my chvátáme zpátky do přístavu, ať stihneme následující loď. Úředník u okénka velmi důkladně studuje naše nová razítka a vypadá opravdu spokojeně, vydává nám potřebné papíry a lodní lístek a nám se ulevuje. U okénka s anglickým úředníkem je ještě nutné, aby všechny dámy vystoupily z auta a ukázaly se, jestli souhlasí se svojí studentskou fotkou na pase :o). Jak už bylo zmíněno dříve, gratuluje mi k mému úspěchu, cestovat s takovou společností, což nás všechny pobaví a definitivně to uvolní napjatou atmosféru z předchozích událostí a já si jen v duchu říkám, že to snad byla první a taky poslední komplikace na téhle cestě. Díky pozdější lodi jsme nabrali nečekané zpoždění, které se ale trochu zmírní díky časovému posunu na ostrovech a nakonec nic zásadně neovlivní. Na lodi si všichni dáváme něco malého k jídlu a sledujeme celkem hustý provoz na kanále a také pořizujeme několik snímků úžasných skalních útesů v Doveru, viditelných z velké dálky. Všichni psi také v pohodě přežili plavbu v autě, na palubu smějí jen lidé a po cca dvou hodinách se chystáme vyrazit z útrob lodi na anglické území, samozřejmě že jízdou vlevo. Z té jsem měl velké obavy, ale jde to celkem v pohodě, první kruhový objezd s najetím obráceně jsem zvládnul a ze začátku se držím okolo jedoucích aut, po chvíli už nad tím ani nemusím moc přemýšlet a kupodivu mi taková jízda vyhovuje snad i více, než u nás. Sledujeme okolní krajinu, obdivujeme architekturu a cesta pomalu ubíhá, ani tentokrát nijak nebloudíme, za zmínku snad jen stojí nekonečná cesta po obchvatu Londýna, která se strašně táhne a neutíká a pak už to jen kousek do Birminghamu. Sem přijíždíme za krásného slunečného odpoledne. V hotelu vyřizujeme potřebné formality ke vstupu a vybalujeme věci z auta. Pokoje jsou hezky prostorné a dobře vybavené, vše co člověk k přenocování potřebuje. Navečeru si dáváme krátkou procházku po místních krásách a zalézáme do krásného starého pubu, kde povečeříme tradiční fish and chips a konečně si můžeme dopřát dobré studené pivo a po dlouhé cestě konečně vydechnout.

  Sobotní ráno nás přivítalo sluníčkem a my vyrazili směr výstaviště, kam ostatně mířila většina osazenstva z hotelu, takže cesta nebyla až takový problém. Zaparkovali jsme a pěšky došli až na výstaviště samotné, kde jsme konečně vstoupili do příslušné haly a na vlastní oči jsme konečně uviděli to, co známe jen z fotek. Atmosféra je tu výborná, žádné fronty nebo čekání, žádné tlačenice ani chaos. Nedaleko každého kruhu jsou benche, kde má každý ten svůj, označený číslem, takže své místo má každý jisté. K nám se hned seběhlo několik lidí, každý se hned hlásí, že nás zná a hlavně psy, v tomhle ohledu je Facebook opravdu spolehlivý. Jinak kruhy jsou velmi prostorné, okolo spoustu židlí, lidé si mají kam sednout, nemusí se tlačit. Velmi rychle se na místě orientujeme, neomylně nacházíme jídelnu, záchody a také východ, kudy je možné vzít psy na venčení. U východu dostáváme razítko na ruku pro návrat a také od asistentek několik pytlíků na exkrementy a vysvětlení, kde je možné psa venčit. Máme spoustu času, před námi jsou v kruhu Valhundi, takže můžeme sledovat Felixovu výstavní premiéru v Anglii. Předvádí ho Iva a my ostatní držíme palce co to dá. Pembroci jsou velmi početně zastoupeni a i třída veteránů je velmi dobře obsazená a člověk neví, na co dřív koukat. V této kvalitní konkurenci Felix rozhodně ostudu neudělal, přestože nakonec žádné pořadí nezískal, člověk tu je ale hlavně pro ten zážitek, takže ani s umístěním nepočítá, navíc když je to země původu a konkurence je obrovská.

  Cardigany posuzuje dánský rozhodčí K. V. Nielsen, dlouholetý chovatel a zkušený rozhodčí. Na Cruftu se vždycky začíná od veteránů, potom následují štěňata a pak už na zelený koberec vybíhá náš Valda ve třídě Special Junior. Je to nejen naše premiéra, ale je to hlavně premiéra vůbec prvního českého Cardigana, navíc psa z českého chovu. Spolu s ním je ve třídě pět psů, takže pořadí alespoň ve své třídě je jasné. Pořád si říkám, že třeba do třetího místa by to byl opravdový úspěch a se zatajeným dechem sleduji dění v kruhu. Všichni psi jsou předvedeni nejdříve společně v pohybu, potom jeden po druhém prochází kompletní prohlídkou a osaháním na stole. Následuje posouzení v pohybu do trojúhelníku každého jednotlivě a potom ještě opět společné kolečko všech zúčastněných. Všichni rovnají své psy do postojů a pan rozhodčí začíná určovat pořadí. První místo zadává psovi hned vedle našeho Valdy a jako ve snu pak sleduji, jak při zadávání druhého místa ukazuje na našeho borce. Prostě neskutečný pocit štěstí a radosti, klepou se mi kolena, jako bych byl v kruhu já. O takovém úspěchu se nám opravdu nesnilo a když jsem už na začátku psal, že jsem v nějaký úspěch doufal, dovoloval jsem si pomýšlet maximálně na to páté pořadí. Takže pověstná kokarda z Crufta je doma! Dostávají ji první tři v pořadí, další dva potom diplom s poznámkou o velmi vysokém umístění na výstavě. Takže máme splněno daleko nad náš nejoptimističtější plán a můžeme jet klidně domů. Máme ale ještě Blečíka, který je připraven startovat ve třídě otevřené, stejně tak je do ní přihlášen ještě i Valda. Třída je ale velmi kvalitně a početně obsazená, jsou tu opravdu nejlepší psi z celého světa, takže tam naše naděje byly mizivé. I přes velký počet psů je každý jedinec kvalitně a stejně prohlédnut a posouzen a následně je opět zadáno pořadí, kam už se ani jeden z našich kluků neprobojoval. Nás to ale nijak nemrzí, i tak jsme přece jen úspěšní byli a zanechali jsme dobrý dojem, o oba naše psy byl zájem a hlavně Bleček budil zaslouženou pozornost přihlížejících. Celkem bylo na výstavu přihlášeno 84 psů, takže se opravdu bylo na co koukat. Celkově má výstava opravdu vysokou úroveň, od prostorných kruhů, přes místo pro diváky až po samotná místa pro psy. Nikde nepanují žádné zmatky a všechno tak nějak pozvolným a klidným tempem plyne, všichni jsou ochotní a mají stále úsměv na rtech. Po vyhlášení BOBa jsme velmi zevrubně prošli to obrovské množství stánků a koupili nějaké ty suvenýry. Pro podrobnější prohlídku by člověk potřeboval další den a pevné nervy, protože místy se musí prodírat davy lidí.

  Zpátky do hotelu jsme dorazili unavení, ale šťastní, psiska hned zalehla k odpočinku a my vyrazili opět do stejného pubu na nějakou tu mňamku a na přípitek na ten velký úspěch. Mezi tím už jsme stihli přijímat i nějaké gratulace z Čech, kde už ti snaživější procházeli dostupné výsledky. Možná že až v tuhle chvíli jsme si naplno uvědomili, jakého obrovského úspěchu jsme dosáhli.

  V neděli ráno jsme opět naložili všechny věci do auta a nabrali směr Dover. Cestou jsme si naplánovali ještě zastávku v Shakespearově rodišti ve Stratfordu. Počasí bylo krásně slunečné a teplé, takže se příjemně chodilo po památkách a všichni ještě dokupovali dárky a drobnosti. Na závěr jsme se občerstvili v místní kavárně, kde prodávali úžasné a chutné zákusky s výbornou kávou. V podvečer jsme potom zdárně dojeli do přístavu a ještě jsme stihli dřívější loď, než bylo naplánováno. Tím jsme definitivně opustili anglické území, ale věříme, že se sem ještě vrátíme. Anglie v nás zanechala velký dojem, krásné prostředí, úžasná architektura a velmi příjemní lidé, to všechno nás bude táhnout zase zpátky. Na lodi jsme hromadně povečeřeli a svorně utratili poslední libry a večer jsme se ubytovali ve stejném hotelu v Dunkirku, jako předtím. Tady bylo trochu času na nějaké oslavy, bouchly se bublinky a nakonec se nám i bez vývrtky povedlo načnout láhev vína.

  Pondělí už potom bylo ve znamení dlouhé cesty domů. Tentokrát jsme zvolili cestu přes Francii, směrem na Metz a dále do Remeše, kde jsme obdivovali krásu místního chrámu Notre Dame, historie zde opravdu dýchá z každého koutu. Už při příjezdu člověk tuší, že je blízko, ale pořád není nikde nic vidět, až náhle se proti nám katedrála vynořila v celé své kráse, až ten pohled člověku vyrazí dech. Je to úchvatná stavba a její prohlídka byla zdarma, takže jsme se všichni velmi levně kulturně obohatili a dozvěděli jsme se něco z historie. Někteří ještě vzali útokem místní krámek s pravým šampaňským a my zatím poseděli v jedné z místních kavárniček s výhledem na katedrálu. Pak už jsme se vydali polykat poslední stovky kilometrů na cestě domů. V pořádku a bez komplikací jsme dorazili v pozdních nočních hodinách.

Na závěr musím říct, že to byl skvělý výlet. Až na malé komplikace v přístavu šlo všechno velmi hladce, nálada byla vesměs dobrá. Ubytování bylo velmi slušné, hlavně čisté a za rozumné peníze a trajekt zdárně doplul tam i zpátky. Autíčko bylo pohodlné a bez zaváhání nás spolehlivě dovezlo. No a ten náš velký úspěch byl už jen třešnička na dortu, která z tohohle výletu udělala skutečnou vzpomínku na celý život.

  Poděkování patří všem účastníkům zájezdu za trpělivost, neustále dobrou náladu, za jazykovou výbavu a vyjednávací schopnosti a vůbec za to, že tak dlouhou cestu všichni zdárně zvládli.

Jmenovitě: Vendula Kordulová, Iva Kleinová, Jitka Cetlová, Irena Holková, Bára Štěpková, Felix Higu, Cadwallon Cymro Lucky Veles (Valda), Bedwyr Lucky Veles (Blečík) a moje maličkost.

  Dále poděkování patří panu Kleinovi a jeho firmě Monast za vložení důvěry a zapůjčení dopravního korábu pro nás všechny.